Zápas jsme dovedli k vysokému vítězství 6:2. Průběh mohl leckdy prozrazovat jiné skóre, ale zápasový výsledek asi nebyl nikdy v reálném ohrožení. Měl jsem dost starostí se svou partií, proto se nemohu dostatečně věnovat popisu jiných. Tedy jen ve stručnosti.

První skončila partie Petra Šimka s Peterem Constantinouem. Podle pár záblesků v paměti mohu soudit, že se černému domácímu hráči nepodařilo dobře vyřešit základní problém zahájení, vývin, a byl za to přísně potrestán.

Obdobně poučný průběh měla partie Pavla Vávry se Miroslavem Šmídem. Domácí se pokusil v zahájení získat náskok ve vývinu s poziční výhodou za cenu pěšce. Pavel však pěšce nedal, bránil tím ve vývinu soupeře, došlo k výměnám, ztratila se dynamika k jednomu pěšci přibyl druhý a když se vyčasilo nezbylo bílému (Šmídovi) nic jiného než se vzdát.

Na první Jan Bernášek s Milošem Jírovským potahovali symetrickou pozici s doslovným chlupem pro domácího. Z chlupu se nakonec nic nestalo a zvítězila pragmatická a celkem rychlá remíza.

Skóre se ustálilo na půl ku dva a půl. Obraty nabízely jen dvě partie, na třetí Jirka Jiří s Jaroslavem Poláškem a na šesté moje partie s Jiřím Pleškem. Ostatní partie nevybočovaly z kontroly, kterou získali naši hráči, a bylo jen otázkou času zda z toho vydolují více.

Martin Řehořek pomalu a jistě přehrál Tadeáše Kleckera a zvítězil královsko indickým útokem v koncovce, tj. postavil si dámu jedním ze svých probojovavšim se pěšcem.

Další jsem byl na řadě sám, když jsem ve vachrlaté a těžké pozici přehlédl v propočtu dvojí úder a musel po pár dalších přesných tazích Jiřího Pleška rezignovat.

Opět nastalo lehké intermezzo. Stav jeden a půl ku tři a půl. Stačilo získat už jen bod.

Na ten jsme však moc dlouho čekat nemuseli. Jindřich Kuba proti Janu Vokounovi neváhal využívat nepřesností soupeře a bral postupně vše co se mu v koncovce nabízelo. Poslední naděje domácího (volný pěšec) padla s přehlédnutým taktickým motivem, který vynucoval přechod do snadno vyhrané pěšcové koncovky.

Zvítězili jsme a hráli ještě dvě lepší pozice.

Jj pozice proti Poláškovi se v tísni obrátila a po časovce bylo jasné, kdo hraje na výhru. A taky nakonec vyhrál.

U Lukáše Černouška proti Radoslavu Doležalovi k výrazným zvratům nedocházelo. Bílý si žužlal svou výhodu zatímco domácí hráč si lámal hlavu profylaktickou otázkou, jak by to vlastně šlo prohrát? Nakonec soupeři uznali, že to prohrát nejde a partie skončila remízou.