Tento článek se měl jmenovat „Jak hodné Éčko zachránilo zoufalého kapitána“, bohužel to platilo pouze v Bohnicích a v domácím zápase s DP Praha B to o chloupek nevyšlo. Jak se to tedy seběhlo? Počáteční nadšení z perfektní docházky Éčka, kdy jsem mohl jako kapitán jen vše sledovat z povzdálí a uznale pokyvovat nad výkony svých hráčů, se začalo postupně vytrácet. Už minulé úterý v Bohnicích jsem měl, co dělat, abych dal dohromady osm hráčů (přece jen úterý je den tréninků naší omladiny i jejich trenéra) a indispozici Pavla Talpy jsem v den zápasu musel řešit vykradením Géčka, ze kterého jsem si vytáhl jejich „Messiho“ Lukáše Nevorala. O tom, že bych nehrál já, nemohlo být ani řeči, „Houstone, máme problém“ …
Sestavu jsem připravil precizně, na první desku jsem nasadil Pavla Hrušku, aby vyeliminoval Milana Petrase, a na druhou jsem připravil Martina Hykše proti Karlovi Hořínkovi, kterému měl Martin připravit bezesnou noc. Bohužel soupeři mě převezli a vynechali Milana, takže na první byl Pavel proti Karlovi jako holátko pod řezníkovým nožem. Nicméně, tato absence se vykompenzovala na druhém konci, kde nastoupil za soupeře náš starý známý (a toho dne náhodně příchozí) Ruda Kadlec (1443), takže následovala výměna komplimentů „Jé, s Tebou bych chtěl hrát.“, „No já s Tebou taky.“ 😉
Místo mého celkem oblíbeného soupeře Zdeňka Brože (1877) jsem tak dostal pana Sedláka (1897), staršího pána, který má ze zdravotních důvodů povoleno nezapisovat (co ale nechápu, že partii nezaznamenává ani jiným způsobem, a to ani nikdo za něj, takže po své časovce jsem měl co dělat, abych dal partiář dohromady) a hraje ve zběsilém tempu. Nevstal jsem tím pádem od šachovnice a z průběhu zápasu vím pouze mlhavé útržky: Pavel na první přišel pozdě a skončil brzy a dokonce prý snad v jednom okamžiku nebyl (možná) chvilku prohraný. Martin Hykš na druhé sehrál poklidnou (teda asi) remízu s Novákem (1964). Mirek Rada na třetí celkem přesvědčivě rozmastil Davida Dlouhého (1916). Anička na čtvrté stála s Hřebíčkem (1879) prý nejdřív líp, potom to zkazila a nakonec zremizovala. Na poznámku: „Ten Tvůj soupeř to hraje docela dobře“, odpověděla „No ani moc ne“, takže o této remíze asi nemá moc vysoké mínění 😉
Kolem sebe jsem partie vnímal trochu víc: Na osmé v jednom okamžiku Ruda Kadlec (v dobrém úmyslu) upozornil malého Vojtu Procházku, že by neměl šahat na figurky bez „Opravuji“, načež se do něj pustil Mirek, aby to reklamoval u rozhodčího, což Ruda rozhodně neměl v úmyslu. Nakonec se Vojtovi vzdal, velká gratulace Vojtovi k první výhře mezi dospělými, jen tak dál! Vedle mě porazil Lukáš Zdeňka Brože krásnou závěrečnou kombinací. V ten okamžik na mě Mirek začal gestikulovat, že máme 4 body, což bylo celkem zbytečné, protože remízu už jsem nabídl několikrát a právě jsem se rozhodl jít do koncovky hop nebo trop.
Co říct k mojí partii: na moje poměry jsem ji nehrál zase tak špatně, ale bohužel pomalu. V jeden moment jsem sice ztrácel kvalitu, ale za silný útok na soupeřova krále, kdy i bez kvality Fritz ukazoval +2,5 pro mě. Bohužel v první časovce jsem poměrně obtížnou cestu k výhře nenašel a partie přešla do dámské koncovky, kdy jsem měl tři volné pěšce za figuru. Když ani tehdy soupeř nebral remízu, tak jsem nakonec pod dojmem toho, že mě stejně shodí, ztratil nervy a předčasně vyměnil dámy a koncovku prohrál. Po zápase jsem byl pěkně naštvaný a ještě úlevu pana Sedláka proberu s STK, protože takhle si fair play ani dodržování pravidel nepředstavuju (viz článek 8.1 e) Pravidel FIDE).
Rozhodnutí tak bylo na Matějovi Marešovi, který hrál jezdcovku s pěšcem míň proti Pavlovi Šrolovi (1833). Pavel je docela silný hráč, ale i tak prožívali diváci v koncovce pěkné nervy a v jednu chvíli to vypadalo, že by to Matěj mohl udržet. To se nakonec nepovedlo a tak zápas skončil 4:4, což ale byl při daných sestavách pro nás docela úspěch. Bonusem byl příchod manželů Koubových z tancování, takže jsme měli tu čest poznat Liborovu manželku, druhdy výbornou šachistku, které se v šachových kruzích říká paní Kou(lom)bová … 😉
——————————————-
Ještě větší starosti se sestavou jsem měl tento týden před pondělním zápasem s DP Praha B. Už dopředu avizovali, že nebudou moct Mirek Rada a přes maminku i pondělní mládežnický „držák“ Daník Husa. V neděli odpadli i Martin Hykš a Pavel Hruška. Když mi v pondělí ráno zavolal Libor, že nebude moct ani on ani Anička, protože jsou nemocní, tak jsme rázem byli jenom dva: já a Matěj Mareš, bezva 🙁 Před MČR nemohl ani Lukáš Černoušek a Matěj Klíma měl školu. Naštěstí cestou do práce mi potvrdil Martin Chaloupka a v práci i Lukáš Nevoral, hurá jsme 4! (nejistý byl ještě Roman Skřivánek). Před polednem se karta začala obracet, to když potvrdil Greg Crawley a po obědě mi volal i Mirek Rada, že si spletl dny a dneska může … že bychom mohli remizovat? Mohl jsem tak oznámit sestavu (předtím mi to stud a obava z demoralizace zbytku nedovolili), načež zareagoval Víťa, že se ještě zamyslí a když nás bude málo, tak ho mám napsat … hrajeme na výhru! Teda když Víťa opravdu přijde … Roman nakonec odřekl, takže nás bylo přece jenom 7.
V hrací místnosti vše připravil Tomáš Popper, ten ale bohužel nastoupit nemohl. Před začátkem jsem volal Víťovi (Lukáš Nevoral se pokusil zařídit si bílé), ale ten byl překvapivě opravdu na cestě, dobře on 😉 Optimismus nám moc dlouho nevydržel: Mirek Rada s naším starým známým Kozákem (1875) se přepočítal a z vyhrávající udělal prohrávající kombinaci. Jeho špatnou náladu trochu škodolibě zlepšil pohled vedle, kde si Lukáš s mladým Kučerou (1826) při počítání oběti figury pořád říkal: „Nevychází, ono to prostě nevychází, nevychází“ a šup už to tam bylo, resp. nebyla … figura (za dva pěšce). Mirkova radost, že Lukáš prohraje dřív než on, byla nakonec lichá, protože soupeř ho lehkýma figurama docela rozsekal a nakonec mu dal mat 0:2.
Nemohl jsem tak včas nabídnout remízu, což mě zkrušilo. Jak popsat moji partii se starším Kučerou Josefem (1732)? Fotbalovou terminologií „Bezkrevnou hru zálohy bez nápadu a s bezzubým útokem dovršily hrubé chyby obrany.“ Postupně a bez odporu jsem směřoval k prohře 🙁 Ve chvíli nejhlubšího zoufalství přišel vtipný moment, kdy při pohledu na stav a vývoj mojí a Lukášovy partie se Kozák snažil jejich sedmé desce (Werner, 1633) v partii s Matějem Marešem nakoučovat remízu. Matějův soupeř se ale místo toho vzdal 😉 (Kozák přehlédl spoluhráčův plundr v předchozím tahu). Super, Matěji, grt k premiérovému bodu! Když jsem se otočil, byl stav najednou 2:2 a Víťa se chystal jít domů. Dvojitá gratulace, kromě výhry s Hackelem (1935) splnil Víťa jako hráč základu i povinné dvě partie.
Kozák vytrvale postával u našich partií. Bohužel se mezitím oblékl a jeho koženková bunda ve stylu „Byla jsem určitě někdy v módě, jenom si vzpomenout kdy“ nesnesitelně povrzávala. Po čtvrthodině jsem to už nevydržel a řekl jsem mu, že jestli tu chce setrvat, tak ať si tu bundu sundá nebo ať jde domů. Následovalo „To snad nemyslíte vážně“, načež jsem odpověděl, že myslím a že jsem rozhodčí. Povrzávání přestalo … Po chvíli mi ale došly nápady na šachovnici a vzdal jsem se 2:3 Vedle mě na páté se Greg snažil usilovně porazit pana Zimáka (1758), remízu měl zakázanou (ode mě i Popříka). Chvíli se zdálo, že se mu to podaří, když si udělal volňáska. O toho ale přišel a už to vypadalo remízově, když si soupeř nechal vyšáchnout koně a hned se vzdal, uff 3:3 a jdeme do finále!
Nervozita soupeřů se zvyšovala, protože potřebovali vyhrát a nám bohatě stačila remíza. Lukáš natahal pěšce docela daleko a i bez figury směřoval k remíze, která se za chvíli stala skutečností 3,5:3,5 Dohrával Martin Chaloupka s Karolínou Turkovou (2004) koncovku V+J proti V+J s pěšcem míň. Martin se tvářil celkem v pohodě, že tam má remízu vždycky. Soupeřka to ale nehrála vůbec špatně a nakonec to šlo do koncovky, kdy měla 3 spojené volné na jedné straně a Martin jednoho na druhé straně, se kterým utíkal do dámy. Karolína mu ale obklíčila krále koněm a věží a spustila pěšcový pochod. Při Martinově počítání, zda dostane mat, se začali starší Kučerové hlasitě bavit mezi dveřmi pod dojmem, že jsou venku (zřejmě povrchní znalosti o šíření zvuku). Udělal jsem na ně lehké: Pšt a přišlo „To snad nemyslíte vážně“ aneb slovy ruského ex-premiéra Viktora Černomyrdina „Ještě se nám to nestalo a už je to tady zase“ … 😉
Nehrálo to už bohužel roli, protože Martin za chvíli dopočítal, že ten mat opravdu dostane a vzdal se 3,5:4,5. Při pohledu na závěr utkání jsem jenom přemýšlel, co taková jemná dívka s chladnokrevným instinktem zabijáka dělá v družstvu dřevorubců. Co na to naši náboroví pracovníci??? Truchlení jsme zakončili s Martinem Chaloupkou na perónu vysočanského nádraží při čekání na jeho zpožděný Os9538 se Zlatopramenem 11 v plastu a sýrovými tyčinkami firmy Havlík, nostalgická chvilka …
