K úternímu zápasu Géčka doma s USK Praha C jsme se sešli bez kapitána, ale zástupce Mirek Rada to zvládl perfektně, i když byl na moje gusto příliš benevolentní k soupeřům, kteří se scházeli jako švábi na pivo a obírali nás tak o drahocenný čas v hospodě. Za nás se zdržela pouze Adélka, ale i tak přišla dřív než soupeř (bohužel byla bílá).

Kdybych vypsal kvíz, kdo z družstva (Rada, Zd. Kovář, Wadura, Crawley, Kormoutová, Šlemr, Šindelář a Nevoral)  skončí jako první, dostal bych tak asi 99% správných odpovědí a ani tentokrát to nebylo jinak – opravdu to byl Jirka Šlemr.  Prý mohl s Šilhavým (1597) ztratit kvalitu, nicméně nakonec vyhrál, podle jeho vlastních slov to ale trvalo nepříjemně dlouho. Nevadí 1:0 … 😉 Jako druhý skončil Lukáš Nevoral na osmé, kde v souboji začínajících a) promarněných nadějí, b) budoucích velmistrů, c) šedivých myší šachového průměru (nehodící se škrtněte) s Mrázem zahájil francouzskou dobře, potom to zkazil, přemýšlel o rituální sebevraždě, aby nakonec získal odtahem věž 2:0.

Já jsem na třetí s Bohumilem Dvořákem (1782) sehrál svou standardní variantu dámského gambitu pěkně mizerně, aspoň jak jsem si myslel. Fritz byl jiného názoru a ukazoval mou drobnou převahu, a to až do tahu, se kterým jsem nabídnul remízu a bohužel i vyrovnal pozici. Soupeř není zřejmě remízový typ, tak se začal ošívat, zeptal se kapitána, ten mu řekl, ať klidně hraje a tak hrál.  Pokračoval jsem v průměrné hře, až jsem musel přejít do koncovky S+J proti S+J (stejnopoláci) s horším střelcem (měl jsem slabé pěšce a+b).  Soupeř toho však nevyužil a zaparkoval jezdce na a4 a dovolil mi obsadit střelcem hlavní diagonálu, takže z d4 jezdce slušně hlídal. Soupeřův střelec taky neměl zrovna kam jít a můj kůň tak byl chvíli jedinou volnou figuru na šachovnici. Soupeř proto raději vyměnil a+b pěšce a tím pádem jsem stál zase o chloupek líp já, po výměně střelců pozice dospěla až do Fritzova  stavu 0,0000,  takže jsme s rozhazováním rukama dali za remis. Mezitím prohrál Greg na čtvrté s Šíšou (1742) – Greg ztratil ve výměnách pěšce, potom ho při přechodu do pěšcovky získal zpět, ale měl na jedné straně 3 pěšce na dva a soupeř na druhé 2 na jednoho. Soupeř si rychle udělal vzdáleného volňáska a byl konec 2,5:1,5

Když jsem skončil, tak jsem se mohl věnovat ostatním partiím. Mirek hlásil, že on a Zdeněk asi vyhrajou. Soupeř Adély (Vohralík, 1660) měl dva spojené volné pěšce navíc a Milan Šindelář měl pěšce míň v různopolácích (každý měl ještě věž) a soupeř (Trojánek, 1424) krytého volného pěšce, kterého blokoval Milanův král. Bylo to holt tak tak …

Mirek na první nás brzy aspoň trochu uklidnil. Jeho soupeř (Procházka, 1798) – oblíbený soupeř Pavla Hrušky s indiánským jménem „Kulhající-fantóm-jenž-přichází-55-minut-po-začátku-a-za-půl-hodiny-s-bodem-odchází“ se relativně rychle vzdal, ale je pravda, že situace po jeho několika nepřesných tazích se už dlouho udržet nedala. Navíc s hráčem Mirkova kalibru 😉 Zato při pohledu na Zdeňkovu partii na druhé s Kudrnou (1698) mě začal polévat smrtelný pot. Ani ne tak z pozice, kdy v sicilce byl daleko úspěšnější v útoku na soupeřova krále, ale spíš z pohledu na jeho hodiny – zbývalo mu 6 minut na asi 20 tahů a pozice vůbec nevypadala jednoduše, figur hodně a kombinací ještě víc. Zdeněk navíc nevypadal, že je situací nějak zneklidněn a i relativně jasné tahy dělal s notnou dávkou váhavosti. Prostě nic pro slabé povahy …

S tušením případného nedobrého konce jsem se raději vydal hledat dobrovolníky, kteří by Zdeňka bodově zastoupili. Adéla na to nevypadala, její situace se kontinuálně zhoršovala, a tak větší naděje na aspoň půlbod představoval Milan, který dobral pěšce zpět a při jisté konstelaci se dalo uvažovat, že po výměně věží jeho krajní pěšec uteče a soupeřův střelec ho nechytí kvůli svému překážejícímu pěšci. Milan se zatím snažil zlepšit aspoň estetický dojem své partie elegantním mácháním figurama, za což se body bohužel nedávají …

Vrátili jsme se tak k dramatu na druhé desce. Zdeněk  dobral figuru a s minutou a půl na hodinách začal hrát konečně trochu svižněji. Musím ho pochválit, že se tentokrát při partii aspoň nefotografoval. Poté, co sebral druhou figuru a udělal v cca 30. tahu rošádu se smrtelnými hrozbami soupeřovu králi, se soupeř konečně vzdal a vítězství bylo na světě 4,5:1,5!

Prohra Adély tím pádem nevadila a taky Milan dle reklamního sloganu „Já nemusím, já už ho(vno) vidím …“ si dostatečně nepohlídal soupeřova pěšce na sedmé řadě, ten mu bětnul věž za střelce hlídajícího pole proměny a zkušená výhra 4,5:3,5 byla na světě …

Výhru jsme oslavili  s Mirkem a Zdeňkem v Avionu. Musím říct, že začínám zápasům v třetí třídě přicházet na chuť, to není žádné cancání nasucho do poslední minuty jako v první třídě a vyšších soutěžích … 😉

Přidávám taky report Martina Chrobáka, který zastupoval nemocného Popříka při souběžně hraném zápase eFka se stejnopísmennými  Vršovicemi:

Souboj nadějí aneb Mráz-Nevoral, naštěstí Mráz voral …

Nudná remíza na třetí šachovnici aneb Pane, Vy jste snad hluchej 😉

Adélku pán Vohral-ík …

Greg v očekávání … špatných konců

Pan Procházka nikdy nespí aneb Mirku nejez tu tužku!

Když nevíš, udělej rošádu (závěrečná pozice na druhé desce)

Milan drtivě zvítězil na umělecký dojem, na šachovnici to bylo bohužel horší …