Céčko v 2. lize

Ačkoliv o dvě soutěže níž, ambice a síla soupisky vůči ostatním družstvům ve skupině byly u C-týmu podobné jako u extraligového áčka: byli jsme outsideři, ale odhodláni se poprat o záchranu, za příznivých okolností i představitelnou. S A-týmem jsme se koneckonců shodli i v počtu bodů (tři) a umístění (poslední). Tím ovšem podobnost končí.

Při permanentní druholigové kolizi (a pateré trojkolizi s extraligou) se céčko se profilovalo spíš jako otevřená možnost pro ERAřskou (přesněji FIMAřskou) veřejnost zahrát si ligovou soutěž, zatímco béčko jelo od začátku tvrdě na postup. Nakonec do bojů zasáhlo patnáct z osmnácti nominovaných a sestava tak byla kolo od kola proměnlivá jako aprílové počasí. Bohužel ve třech venkovních zápasech (Kutná Hora, Vlašim, Říčany) bylo i osmnáct lidí na soupisce málo a hráli jsme jen v sedmi.

Celkový neúspěch předznamenala úvodní porážka v důležitém záchranářském zápase s Vyšehradem C (sestupuje nakonec také), ačkoliv jsme postavili téměř kompletní formální základní sestavu. Druhou ranou byly závažné rodinné důvody Miloše Kozáka, pro které od 4. kola nehrál a vrátil se až na poslední kolo, kdy bylo dávno vymalováno. Tím se odhalilo, že kapitán ani Liuba v aktuální konstelaci na první desku prostě neměli, ve 4.–10. kole jsme tam uhráli jen jednu půlku. S posunem sestavy nahoru se ukázalo, že neschopnost vršku náhradníci nevyváží, na dolních čtyřech deskách jsme ve stejném období vyhráli jen jedinou partii.

Hvězdným okamžikem céčkařské bojůvky se stala šťastná výhra na Dukle, ale to byla opravdu mimořádná přízeň Fortuny. V ostatních zápasech jsme byli i od remízy dost daleko (nejlepší skóre bylo třikrát 3:5). Jen výjimečně se přitom stávalo, že bychom zkazili zjevně lepší pozice, častěji nás soupeři přehrávali už od zahájení. Vrcholem zoufalství bylo poslední kolo, kdy jsme po dvou hodinách hry měli reálné šance i vyhrát, ale byla z toho porážka o dva body.

Z celkové šedi a kalu pozitivně vyčnívalo několik individuálních výkonů. Po vlažném začátku (1,5 ze 4) se rozehrála Olga Jaščenko a finišovala se 4 body ze 7. To Víťa Miskolczi měl naopak skvělý start (3 ze 4), pak párkrát prohrál, ale výhrou v posledním kole se dostal do plusu (4,5 z 8). Škoda, že mezi 6. a 9. kolem, kdy ještě byla šance se porvat o záchranu, nemohli oba z objektivních důvodů nastupovat ještě častěji. Nepominutelnou oporou se stal Honza Nováček, svým bojovným stylem na předních stolech sice zůstal v mínusu (4,5 z 11), ale obětavě nastoupil pokaždé, ač mimopražský a ještě opačným směrem než venkovní zápasy. Sestavu oživili hostující čtrnáctiletí bratři Hollanovi, sice absolvovali jen šest pražských zápasů, ale Petr (3 ze 6) dal svým kreativním stylem zabrat mnoha ratingově silnějším soupeřům, s bratrem Martinem zařídili výhrami senzaci na Dukle.

Pro Martina Hollana (1,5 ze 6), Martina Královského (1,5 z 5) i Pepu Láchu (2 ze 7) byli protivníci přece jen příliš silní, brali to však sportovně, udržovali tým v dobré náladě a v aspoň sedmi lidech. Ještě o stupeň větším soustem se stala druholigová sezóna pro trojici hráčů. Anička Bálková, ačkoliv by neděle uměla trávit atraktivněji, pomáhala zacelovat díry na sedmé či osmé šachovnici a po dvou slibných remízách utržila tři nuly (celkem 1 z 5). Voloďa Liuba hrál náročné šachy, viditelně chtěl a stál mnohokrát nadějně, ale kvůli časovkám to stačilo jen na dvě půlky (1 ze 7). Podobně tragický výsledek předvedl kapitán Honza Hučín, pro něhož byla kombinace pracovních a rodinných závazků se soustředěnou hrou nad jeho síly (1 ze 7) a nebýt kapitánem potápějící se lodi, po Novém roce by už radši nehrál.

Ostatní hráli méně, velmi postrádaný Miloš Kozák (1,5 ze 4), zákeřnou nemocí během sezóny skolený Pavel Večerka (0 ze 4), Miloš Gáj (1 ze 4), hostující Vít Žemlička (0,5 ze 3) a i tuto sezónu nastoupivší Láďa Kovář (0,5 z 1).

Na víc jsme neměli.

Kuriózně ani sestup nás nezbaví souběhu s jiným ERAřským družstvem, neboť déčko (mimochodem s výrazně silnější sestavou než céčko) ze z opačné strany než céčko dostalo také do pražského přeboru.